Strakonický dudák
Sen a skutečnost chudého chlapce, který byl dobrým muzikantem
O představení
Když napsal J.K.Tyl Strakonického dudáka, byl pln vlasteneckých nadějí, neboť to bylo r. 1847. Také ho uvedli ve Stavovském divadle v Praze v rámci českého repertoáru, který zde doplňoval hlavní repertoár německý. Strakonický dudák je pohádka, kde se sváří dobro se zlem, ale díky Tylově schopnosti zpřítomnit soudobý vesnický život na jevišti, je také hrou ze života. Pohádka je v hlavně v rovině přírodních pohádkových bytostí, avšak oba světy se vzájemně prolínají. Hlavní myšlenkou Strakonického dudáka je síla dobra lásky mateřské (i když je matkou lesní víla), milenecké (v Dorotce, která vítězí nad zlem), kamarádské (houslista Kalafuna stojí při Švandovi), a také síla lásky k domovu ( Švanda opouští zklamaně cizí zemi). Na straně překážek pak stojí nejen přirozené přírodní živly, ale hlavně zlo v člověku samotném. Švanda zápasí se svým furiantsvím, které je Čechům tak blízké. Jeho lidské naivity dokáží využít poťouchlíci, jako je vydřiduch a falešný mluvka Pantaleon Vocilka. V této hře se také zpívá a právě Vocilka má kuplety o světě, v němž se "po vrchu mnoho leskne, ale uvnitř je to dým". Nejen zpěv, ale i tanec (hlavně polka) a muzikantské nástroje mají svoji úlohu. Marně se neříká: "Co Čech, to muzikant". A Švandovy zázračné dudy jsou vlastně hlavním hybným článkem celého děje - je to nejen zdroj výdělku, ale také symbol citu, uloženého v srdci hlavní postavy. Z tohoto a jiných důvodů si vzalo Studio Dialog úpravu Strakonického dudáka od Jiřího Frejky, významného českého režiséra, který ji poprvé nastudoval r. 1943 v Národním divadle v Praze. Frejka zjasnil i češtinu hry, zvláště ve veršovaných pasážích, kde je vskutku líbezná. Také Švanda si v závěru dudy ponechává (na rozdíl od originálu, kdy se jich zbavuje), neboť jsou projevem jeho lidské lásky, která je životní dar.